Péče o duševní zdraví

Do této kategorie patří především poruchy, jejichž hlavním projevem je úzkost. Úzkost je stará obranná reakce, kterou naši lidští i zvířecí předci nutně potřebovali k přežití, protože jim signalizovala nebezpečí a nutnost s ním bojovat nebo před ním utéct.

Naše těla a mozky jsou touto „signalizací“ stále vybavena, jenže se zcela se změnilo okolní prostředí, protože už nežijeme v přírodě, ale civilizaci. To komplikuje možnost použití jednoduché volby „boj nebo útěk“. Proto musíme úzkost nevědomky různě potlačovat, což u disponovaných jedinců v zátěži může vést ke vzniku neurotických poruch.

Úzkostný stav zažívá občas každý člověk, ale to neznamená, že by se měl hned léčit. Záleží na tom, jak jsou úzkostná stavy silné, zda jsou přiměřené situaci, jak často se vrací nebo zda trvají i mimo nepříjemné stavy a zasahují tak negativně do běžného fungování.

Ještě je k úzkosti potřeba uvést, že nejde jen o uvědomované psychické projevy (nervozita, pocit napětí, nepohody, obavy, strach), ale také projevy tělesné. V úzkostném stavy se aktivují snad všechny tělesné soustavy – zrychlí se činnost srdce, zrychlí se dýchání, taky činnost střev a močovodů, roste kožní napětí i napětí svalů končetin a podél páteře. Proto člověk v úzkosti může vnímat bušení srdce, pocit zkráceného dechu, napětí na hrudníku, nucení na malou či velkou stranu, křeče v končetinách, pocity mravenčení či střídání tepla a chladu na kůži. Úzkost může imitovat i srdeční slabost, většinou se to vysvětluje zvýšením napětí svalů kolem páteře, které se po žebrech přenáší na přední stranu hrudníku. Z toho všeho vyplývá, že projevy v této kategorii duševních poruch jsou hodně různorodé.

Poměrně častou úzkostnou poruchou je panická porucha. Projevuje se náhlými návaly silné úzkosti s psychickými i tělesnými projevy, často se objeví strach ze smrti, ze zkolabování. Nejednou k rozvoji dochází, když je tělo nějak oslabené, infekcí, nevyspáním, předchozím nadměrným požitím alkoholu. Někdy jsou tyto spouštěče zřejmé, ale jindy si nemocný žádný takový stres neuvědomuje a pak nejednou takový stav považuje za projev dosud neodhalené tělesné choroby a tak místo k psychiatrovi zamíří na internu či kardiologii. Panické ataky se mohou opakovat, a pokud se porucha neléčí, úzkost může chronifikovat, to znamená, že v menší míře ji nemocný pociťuje i mezi návaly panické úzkosti. Protože se často epizoda přihodí na veřejnosti (typické místo – hypermarket), může se nemocný takovým místům začít vyhýbat a proto je běžné spojení panické poruchy a agorafobie.

Fobie je nepřiměřeně silný strach z určité situace nebo podnětu. Druhotně vede k vyhýbání se takovým situacím či jevům. Nejčastější je agorafobie a sociální fobie. U agorafobie má strach vazbu na situace „být sám“, ať už být sám doma nebo jít sám ve veřejném prostoru. Sociální fobie obnáší nadměrný strach ze sociálních situací – mluvit, jíst, něco dělat před lidmi. Vyhýbání vyplývající z nadměrného strachu pak vede k tomu, že se nemocný izoluje, často je neúspěšný ve škole či zaměstnání, ne proto, že by na to „neměl“ intelektově, ale protože jeho intelekt je omezován úzkostí.

Obsedantně kompulzivní porucha (OCD) obnáší nutkavé myšlenky a činnosti. Nemocný má proti své vůli opakující se, často nepříjemné myšlenky. Obsah myšlenek bývá udělat něco, co je dotyčnému zcela proti mysli, např. maminku napadá něco provést svému dítěti, i když ho miluje. Nemocný je z takových myšlenek vyděšený, začne se trápit, jak je možné, že ho něco takového napadá. Myšlenkám se brání, což zhoršuje jeho úzkost, nesoustředí se a špatně funguje. Někdy proti myšlenkám provádí různé „rituály“ typu „když třikrát udělám tohle, tak ta myšlenka odejde…“. Bohužel mu pak rituály přerůstají přes hlavu a může jimi trávit spoustu času. Jindy mají nutkavé činnosti původ v obavách z infekce (např. opakované mytí rukou) nebo potřebě kontrolovat, zda jsem nějakou činnost skutečně provedl (zamykání, zhasínání). OCD může probíhat i opravdu vážně, když rituály zaberou skoro celý den a nemocný se nestihne ani najíst, chřadne a prakticky nefunguje.

Dále to této kategorie spadají poruchy vyvolané stresem. Může jít o náhlou nečekanou silnou zátěž, nehodu, napadení, smrt blízké osoby. Takové situace mohou vyvolat akutní stresovou reakci, která trvá zpravidla hodiny až den a v projevech může napodobovat jakékoliv duševní onemocnění včetně psychóz. Druhým typem je posttraumatická stresová porucha, která může probíhat i dlouhodobě. Nemocnému se při ní v bdělém i nočním snění objevují zážitky spojené s traumatizující situací, vyhýbá se místům, kde se situace stala či podnětům, které ji mohou připomínat. Může mít potíže se spánkem, pracovní výkonností, trpět stavy nepohody během dne. Reakce na stres. Druhým okruhem jsou poruchy přizpůsobení, které častěji souvisí se zátěžovými situacemi, jež nejsou tak náhlé, ale spíše se vlečou, jako je třeba rozvod.